Tisk stránky

Kdy je podnikatel spotřebitelem?

 

 

Kdy je podnikatel spotřebitelem, kdy se jeho nákupy řídí obchodním a kdy občanským zákoníkem? Má sekretářka, kupující kalkulačku do své kanceláře, nárok na dvouletou záruku na takové zboží? A proč? To jsou témata, o nichž jsme si povídali s pražským advokátem Mgr. Martinem Elgrem.

Kdy se stává podnikatel spotřebitelem - okamžikem, kdy opustí svou firmu a jde koupit třeba manželce květiny?

Základní rozdíl mezi postavením podnikatele, který uzavírá kupní smlouvu oproti spotřebiteli vychází z dvojí úpravy občanského zákoníku pro všechny ostatní osoby a obchodního zákoníku pro podnikatele. Kupní smlouva podle obchodního zákoníku se uzavírá tehdy, když obě ty strany, tedy jak kupující, tak prodávající, jsou podnikatelé - to je první podmínka. A druhá podmínka - při uzavření smlouvy je zřejmé oběma, že jednají v rámci podnikání. Podnikatelem je fyzická osoba, která má živnostenský list nebo vykonává svobodné povolání, případně má jiné oprávnění k podnikání. Podnikatelem jsou také všechny obchodní společnosti a podnikatelem mohou být i jiné právnické osoby, např. občanské sdružení, které má také živnostenský list na určité činnosti atd.

Ale podnikatelská činnost je široký pojem a každý si pod tím může představit něco jiného. Jak se vymezuje?

V tomto smyslu se diskutuje, ale lze očekávat, že tady převládne pozice evropského práva, které odmítá podnikatelům přiznávat statut spotřebitelů, když skutečně nakupují a výrobky donášejí do své firmy, kde jsou užívány k podnikání. Čili pokud bychom se na to dívali pohledem našeho práva a převažujících výkladů a pohledem evropského práva, tak podnikatel, jakmile kupuje něco, uzavírá kupní smlouvu na zboží, které si chce dát do firmy a užívat ho tam k další podnikatelské činnosti. To nemusí být tak, že ho dále prodává, ale také třeba to, že na něm něco vyrábí, používá ho k nějakým úkonům nebo nakupuje zařízení provozovny atd. V tom okamžiku není spotřebitelem, jedná za podnikatelským účelem, je současně samozřejmě podnikatelem a spadá pod obchodní zákoník. Ty výklady minoritní se pokoušejí právě odlišovat, kdy podnikatel kupuje věc, kterou nepoužije, k vlastnímu předmětu podnikaní, ale k nějakým dalším asistenčním činnostem, mám na mysli např. počítač, kancelářské potřeby atd. Ale tyto názory jsou v minoritě a dá se říci, že nepřevažují a podle mého soudu ani nepřeváží.

Jak ale prodávající pozná, že před ním stojí podnikatel, který právě nakupuje něco pro svou podnikatelskou činnost?

Důležité je vyjasnit si, že to, jestli se kupní smlouva řídí občanským nebo obchodním zákoníkem, neovlivňuje pouze to, že na straně kupujícího se do obchodu dostaví podnikatel, který si tam vybírá něco, co bude užívat v rámci podnikatelské činnosti, ale oběma stranám - a tady je chráněna dobrá vůle - v podstatě musí být zřejmé, že tomu tak je. A bude to zřejmé například tehdy, když si kupující vyžádá daňový doklad, paragon, když na faktuře uvede IČ a další věci. Tehdy to bude zřejmé a lze očekávat, že obě strany si z obchodu mohly odnést dojem, že jednají jako podnikatelé v rámci podnikatelské činnosti. Pokud ale si sekretářka vezme jenom pokladní doklad a klidně si na něj nechá dát razítko a nedochází k nějakému zvláštnímu doplňování IČ atd. nebo to přímo neřekne, že to chce k podnikání, dá se říci, že se chová jako jiní spotřebitelé. Ti si pokladní doklad berou kvůli právu na pozdější uplatnění reklamace a z tohoto samotného faktu si prodávající nemůže udělat představu (dobrou víru) o tom, že jedná s podnikatelem, který nakupuje za podnikatelským účelem. Pokud tohle nebude dostatečně objasněno a nebude to oběma stranám zřejmé, tak se smlouva bude řídit občanským zákoníkem, protože musí být chráněna i dobrá víra prodávajícího.

Obchodní zákoník tento můj výklad podpírá v § 261, odstavec 1. kdy říká, že "jestliže při jejich vzniku," (myslí se tím při vzniku závazků smlouvy) "je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti." A musí být tedy s přihlédnutím ke všem okolnostem toto zřejmé. Pokud to zřejmé nebude, měla by být chráněna dobrá víra té strany, která o tom neví. Nelze na základě toho, že prodávající neví, s kým a za jakým účelem je smlouva uzavírána, přetransformovat ji bez jeho vědomí do obchodního zákoníku.

Takže sekretářka nemusí být vždycky ve špatné situaci, ale někdy ano. Záleží na tom, jak se vztah odehrál, což se samozřejmě velice špatně dokazuje. Nicméně pokud by to bylo zřejmé, pokud by byla vyplněna nějaká faktura atd., tak si obě strany musí uvědomit, že se řídí obchodním zákoníkem a pak platí přesně to, že tam chybí zákonná záruční doba a mechanismus uplatňování vady.

Ale sekretářka může zhodnotit své postavení a jednat tak, jak je pro ni výhodnější, těžko jí bude prodávající dokazovat, že jednala za podnikatelským účelem. Je to tak?

Pro sekretářku je výhodnější, když se bude chovat jako spotřebitel v některých aspektech, ale ty spory mohou být ještě barvitější. Samozřejmě prodávající se může pokusit, jakmile se to dozví a došlo by k nějakému sporu, pokusit se prezentovat uzavření smlouvy tak, že si strany toto učinily nesporným, že jednají za podnikatelským účelem a pokoušet se z toho jednoúčelově vyskočit a dokázat, že nabyl v dobré víře, že jednají jako podnikatelé v rámci své podnikatelské činnosti. V praktickém právu, v běžné právní praxi se strany chápou toho, co je pro ně momentálně výhodné a pokoušejí se skutečnost interpretovat nějakým způsobem pro ně výhodným. A to hrozí i tady. Takže já bych spíš doporučoval v těchto vztazích jednat opatrně a respektovat zákon, v těch ustanoveních, kterých se to týká. Pochopitelně, kdybychom šli úplně do důsledků, tak ten kupující, který by byl takto postižen, že by mu najednou byl předhazován podnikatelský statut, může tvrdit a musel by to podložit určitými listinami, zejména účetními doklady, že to koupila sekretářka jako spotřebitelka a teprve potom to převedla na společnost. Kdyby reklamaci vedla sekretářka a vybavila by společnost plnou mocí, pak by samozřejmě všechna reklamační práva zůstala zachována. Samozřejmě, záleželo by na tom, jak by se vztah mezi ní a společností dál vybavil. I toto je pole určitých spekulací, ohýbání skutečností ve prospěch těch účastníků, jak by se jim hodilo. I soud by byl určitě veden k tomu respektovat zákon a v pochybnostech by mohl tíhnout k tomu vycházet z formální skutečnosti, že byli oba podnikatelé a jednali za podnikatelským účelem.

Bude-li ovšem naše pomyslná sekretářka jednat jako spotřebitelka, pak jí zůstane zachována dvouletá záruka, což podle obchodního zákoníku neplatí. Dá se tento rozpor nějak řešit?

To by muselo být výslovně dohodnuto a stvrzeno písemnou dohodou obou stran, že na zboží je dána nějaká záruka, třeba ve dvouleté lhůtě. Strany by si to musely písemnou formou smluvit. Kupujícímu by to poskytlo jistotu, že záruku má. Ostatně mohly by si smluvit, že záruka je dvouletá a že se přiměřeně použije úprava občanského zákoníku. Muselo by se to velmi přesně naformulovat, protože by se mohla použít jenom ta část, týkající se řešení záruk, nikoli celý občanský zákoník, protože strany nemohou ze svého podnikatelského statutu vyskočit, ale takto by si to mohly třeba na účtence podepsat. Druhou variantou je, že kalkulačku či jiné zboží v podstatě koupí zaměstnanec a pak ho převede na společnost. Ale v případě reklamace musí firmě poskytnout součinnost. To je druhá možnost, kterou lze docílit téhož.

Jak můžeme tedy co možná nejpřesněji definovat podnikatele a spotřebitele?

Definice těch, co nejsou spotřebiteli, je v zákoně o ochraně spotřebitele o něco užší než v obchodním zákoníku, při rozhodování jestli se věc řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Skutečně spotřebitel, a to nenajdeme v obchodním zákoníku, ale právě v zákoně o ochraně spotřebitele nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než k podnikání s těmito výrobky nebo službami. To samozřejmě už tíhne k výkladu, že se tím skutečně myslí další obchodní využití těch výrobků nebo služeb. Čili podnikatel výrobky nakoupené dále prodává a také pronajímá. Může je používat ke smlouvě o dílo jako součástku, může s nimi dělat i některé jiné věci, tehdy by bylo splněno, že s výrobky za tímto účelem podniká. U služeb je rovněž může využít jako subdodávku smlouvy o dílo, zprostředkovávat je, atd. Ale podle tohoto ustanovení by spotřebitelem byl nejspíš i podnikatel, který by si třeba jen zařizoval kancelář, kupoval si pro ni dekoraci atd. Ta definice se soustředí na výrobek nebo službu, která byla poskytnuta k podnikání. V těch případech, kdy si podnikatel jenom zařídí kancelář, vyzdobí nějakým obrázkem nebo nakoupí kalkulačku, jakoby neztrácel statut podnikatele, protože by s tímto výrobkem nebo službou už nepodnikal. Ale i tady výklad bude na soudech a není mi známo, že by se to nějak horečně u soudu řešilo. Ono od zákona o ochraně spotřebitele je daleká cesta k soudu, je to spíš věc přístupu obchodní inspekce.

Pokud by platil ten výklad, který jsem řekl já a který je jiný než v obchodním zákoníku a pokud zákonodárce vyjádřil něco různými větami ve dvou předpisech, platí výkladové pravidlo, že tím chtěl vyjádřit něco jiného a tady zdá se, že opravdu chtěl vyjádřit něco jiného. Tak pokud by tento výklad platil, dostává se trošku do rozporu s přístupem evropského práva, který je potvrzen rozhodnutím Evropského soudního dvora, které v podstatě nechce nikdy podnikatelům přiznávat statut spotřebitele. Pokud jakkoli jednají v rámci své podnikatelské agendy, čili pokud vlastně o tom výrobku nebo službě účtují v rámci své firmy. Domnívám se, že je správné podnikatelům poskytnout ochranu, kterou mají spotřebitelé v těch aspektech, kdy nejsou odborníky na nákup té služby nebo zboží. Jinými slovy když to nesouvisí přímo s jejich předmětem podnikání. To znamená na kancelářský nábytek nejsou odborníci, protože jsou například účetní nebo projektanti. Takže tato definice v zákoně o ochraně spotřebitele, která se soustředí na výrobek, službu a mluví o nákupu a užívání za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky či službami - ten dovětek s těmito je strašně důležitý - tak ta definice je zaměřená na předmět podnikání. Kdežto definice podnikatelské činnosti, vymezená v obchodním zákoníku je spíše postavena na statutární definici, to znamená, na tom že někdo někým je a současně vyvíjí nějakou svou činnost. S tímto výrobkem musí podnikat a nikoli ho užívat k podnikání. To znamená, že ho musí prostě exploatovat dál, což u té kalkulačky by bylo splněno, kdyby ji sekretářka třeba vylepšovala a pak ji někam dál prodala, případně pronajímala atd. V tom je rozdíl definic a řekl bych že podle zákona o ochraně spotřebitele by měla ta sekretářka při nákupu kalkulačky požívala ochranu podle zákona o ochraně spotřebitele. Samozřejmě někdy se to bude bít s obchodním zákoníkem, pod který by spadala v případě kupní smlouvy podle obchodního zákoníku. Nicméně tento závěr lze udělat i z toho, že ta definice je jiná, než vymezení vztahu podnikatelů a závazků podle obchodního zákoníku.

Znovu říkám, že tento výklad je opřen o rozdíl proti obchodnímu zákoníku, kde máte jasně řečeno, jak už jsem citoval v § 261, pouze se tam používá obrat "v rámci podnikatelské činnosti". Což je nepochybně širší vymezení, protože podnikatelská činnost je opravdu vše, co při podnikání a v souvislosti s podnikáním děláte.

Směřujeme do Evropy, takže jak se na rozdílné postavení spotřebitel a podnikatel dívá evropské právo?

Definice evropského práva jsou různé podle jednotlivých směrnic nebo dokonce úmluv, ale např. za spotřebitele se považuje osoba, která uzavře smlouvu mimo svoji profesní či podnikatelskou činnost. Nebo v jedné směrnici je definice, že spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která úkony, na nichž se tato směrnice vztahuje, činí za účelem, kterému nelze přičítat ani podnikatelský ani jiný výdělečný charakter. A jedinou výjimkou, která je hodně známá, kdy spotřebitelem je i podnikatel, je směrnice o komplexních zájezdech, kde se za spotřebitele označuje každý, kdo koupí nebo zaváže se koupit komplexní zájezd. (u nás kdo uzavře cestovní smlouvu). V tomto smyslu i náš občanský zákoník úpravou cestovní smlouvy a výlučnou úpravou vyhovuje, když podnikatel uzavírá cestovní smlouvu, je pod ochranou ustanovení o cestovní smlouvě v občanském zákoníku. Jinak vesměs převažuje definice, která často zdůrazňuje předpoklad, že je to fyzická osoba, vylučuje právnické osoby a vždy tu podnikatelskou činnost formuluje hodně obecně. Myslí tím skutečně vše, co se týká podnikání. Od toho se odvíjejí výklady soudního dvora, který říká, že v podstatě právnická osoba nemůže být spotřebitelem.



Děkuji za rozhovor
Ivana Picková


Rozhovor vznikl ve spolupráci se Sdružením obrany spotřebitelů České republiky (www.spotrebitele.cz).
spacer spacer spacer
Nahoru
Probíhá načítání...
Slovník pojmů
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:
Nová registrace Zapomenuté heslo
E-mail zpravodaj

Přihlašte se k odběru e-mailového zpravodaje, který Vás upozorní na novinky našeho serveru

Anketa - hlasovalo 1849 lidí

Začala druhá vlna EET, jste na ni připraveni?

Ano 31 %
 
Ne 69 %
 
Výsledky anket
Vyhledávání v rejstřících
© 1998 - 2017 HAVIT, s.r.o.   |   2782   |   ISSN 1213-7235   |   e-mail: business@center.cz