Jedná se o určitý subjektivní vnitřní pocit správnosti, v českém právním řádu není definována.
Je to vnitřní psychický stav jednajícího subjektu, který sám o sobě nelze přímo dokazovat, nýbrž lze na něj usuzovat jen z okolností, za kterých se tento psychický stav projevuje.
V případném sporu uvádí subjekt okolnosti, ze kterých lze na jeho dobrou víru usuzovat.